Say my name 24. kapitola

2. června 2010 v 16:01 | Kaori |  Say my name
say my name
Abych pravdu řekla, psaní této kapitoly jsem si dost užila. Asi jsem vážně cvok, ale zkrátka mě baví Saskii ubližovat. Když ona si o to přímo žádá! Nekecám! Vždycky, když píšu, tak šeptá: "No tak, Kaori, dej mi ránu. Bude se ti to líbit, vždyť to víš. A mě se to koneckonců líbit bude taky, protože pak budu moct hledat útěchu u Pána..." "Cože ty hajzle? Zase chceš dolejzat za Maem?! Nic nebude! Ránu dostaneš!" *v záchvatu žárlivosti jí ubližuje*
...
//Já jsem říkala, že si ty postavy dělaj co chtějí, a na mě kašlou! TT.TT//
Ehem... trochu jsem odbočila z cesty xDDD //ne, že by nějaká byla// No prostě se mi tenhle díl líbí. A celkem dost se tam i vysvětlí. I když je fakt, že vy to asi ani nepostřehnete, protože tohle je věc, na kterou jste asi zatím ani nepomysleli. Moje blbost, že to mám v hlavě, ale nejsem schopná to napsat, protože si myslím, že to všichni vědí... No prostě chápete, ne? xD
Jo a než začnete číst, byla bych ráda, kdyby jste se vyjádřili  ->tady<-. Zajímají mě vaše myšlenky x)


24. - Část celku

                Cestou zpět jsem se celou dobu usmívala. Věděla jsem to a nesnažila se úsměv potlačit. Po dlouhé době jsem si zase připadala v něčí společnosti jako normální člověk.
                Avšak čím blíže jsem byla nevěstinci, tím blíže se moje nálada nacházela u bodu mrazu. Když jsem stála před vchodem, měla jsem chuť něco rozdupat a nakopnout.
                Chtěla jsem se co nejrychleji dostat do svého pokoje. Nic mě nezajímalo. Rychlým krokem jsem přešla recepci a doufala, že si mě nikdo nebude všímat.
                "Saskie!" Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala v cestě doufajíc, že mě dotyčná osoba nechá být. "Tak počkej!" Nenechala.
                "Co chceš?" zavrčela jsem tak zprudka, až jsem sama sebe napomenula, že bych nemusela být tak protivná.
                "Chtěla jsem s tebou jenom mluvit," zakoktala Arisa, která byla mým tónem zjevně dost překvapená.
                "O čem?"
                "Jestli nemáš náladu, tak-"
                "Proč tě najednou zajímá, jestli mám náladu nebo ne? Když jsme se prvně viděly, shlížela jsi na mě jako na odpad. Byla jsem pro tebe tak neuvěřitelně odporná věc, že se ti hnusilo na mě i pohlédnout! Tak proč jsi teď tak milá a usměvavá? Proč jsi ochotná mi pomáhat a tváříš se jako někdo, kdo absolutně přesně ví, co potřebuju?!" Ani nevím, kde se ve mně ta slova vzala. Ale musím uznat, že byla pravdivá. Když jsem nad tím později přemýšlela, vysvětlila jsem si to tak, že jsem si jednoduše vylila vztek na prvním, kdo se mi připletl do cesty.
                Neřekla nic. Jenom stála a trochu zděšeně civěla, ústa lehce pootevřená, v očích čistý údiv. "Vládne tu přísná hierarchie," pípla nakonec.
                "K čertu s ní." Otočila jsem se k odchodu.
                "Počkej!" Chytila mě za paži a stiskla tak, až to zabolelo. "Ať se ti tento systém líbí nebo ne, patříš do něho taky. A je tvou povinností, abys ho respektovala a dodržovala. Každý tu má své místo, je to zákon. A kdo ho nedodrží, je přebytečný."
                "Jak mám dodržovat něco, o čem nemám ani páru? Nevím nic o žádné hierarchii ani mé pozici v ní! Chci jen, aby se semnou zacházelo s trochou úcty a ne jako s hadrovým panákem." Už jsem skoro křičela. Vztek mi začínal zatemňovat mysl a já cítila, že se každou chvílí přestanu ovládat.
                "Stačí jen, když se budeš držet svých povinností a všechno bude v pohodě," také zvýšila hlas. Teď už v očích neměla údiv ani obvyklé uznání a spokojenost. Teď jsem tam viděla vztek. "Nechápu, proč tě Mao nechal žít. Ani to, proč jsi tak vysoko, výš než já! Jenže je mou povinností respektovat všechny, kteří jsou na vyšších pozicích než já. A mezi ně patříš i ty. Nechápu, proč to tak chce, a nemysli si, že mě to nerozčiluje, ale na to, abych se pokusila tě sesadit, mám moc velký strach. Ne proto, že bys mě dokázala zabít, to v žádném případě, srdce z hrudi bych ti vyrvala tak rychle, že bys to ani nezaregistrovala a už bys byla mrtvá, ale neudělám to kvůli tomu, že už se nikdy nechci vrátit do té hnusné kobky, která je několik podlaží pod našimi chodidly. Už nikdy! Rozumíš mi? Avšak nevím, jak dlouho dokážu ještě předstírat, že mě nic netíží, že nemám chuť tě jednoduše zabít," poslední větu mi zasyčela do obličeje. Když viděla, že se nechystám k odpovědi, vrhla po mně poslední zlostný pohled a doprovázena klapáním podpatků odešla.
                Její slova mě zaskočila. O hierarchii jsem nevěděla nic a to, jak vzplanula, mi vyrazilo dech. Do pokoje jsem došla v jakémsi ochromení a až když jsem si sedla na postel, jsem byla schopná porozumět jejím slovům.
                Pán mě využíval, to jsem věděla už dříve, ale teď jsem si konečně svou myšlenku utvrdila. Navíc jsem z kdovíjakého důvodu byla vysoce postavená. Nevím, proč, protože jsem byla novorozená a ti se přeci nerovnali svou autoritou ani švábovy, tak proč? Nevím. Nic z toho, co řekla, jsem nechápala. Ale něco jsem věděla s naprostou přesností - Arisa, jediný člo... upír, kterého jsem měla možná i ráda a důvěřovala mu, mě nenáviděl z celého prohnilého srdce. Vlastně se celou dobu přetvařovala jen proto, že to byla její povinnost.
                Připadala jsem si jako zvíře. Jako kdybych byla ve společnosti divochů a ne civilizovaných bytostí. Lidé nedodržují žádné fádní pravidla o tom, jak se chovat v přítomnosti někoho jiného. Teď nemluvím o zdvořilostech, samozřejmě. Nikdy jsem přeci nechovala žádnou úctu ke spolužačce ve třídě, která byla nejlepší v učení nebo k té, která byla nejhezčí. Měla jsem svou svobodnou vůli a myšlení, nikdo mě neomezoval a já se k ostatním chovala tak, jak jsem sama uznala za vhodné. Škoda jen, že jsem přemýšlela v minulém čase. A co víc! Kdyby jen v čase! Já přemýšlela v minulém životě.
                Připadal mi tak vzdálený. Skoro, jakoby to byl jenom sen. Jakoby se to nikdy nestalo a já si to všechno vymyslela jen pro to, abych se měla čím uklidňovat. Měla jsem chuť brečet do polštáře, ale zase by to bylo jenom z důvodu sebelítosti a tím pádem bych se rozčílila ještě více. A to nejen na sebe, ale na celý svět a k němu jsem už zášť chovala dostatečnou. I když je mi jasné, že to byla všechno jenom zášť, kterou jsem chovala vůči sobě samé. Jenže jsem jen člověk a tak jsem to prostě potřebovala svést na něco jiného. Nemohla bych se sama se sebou vyrovnat, kdybych se nenáviděla. To je snad jasné.
                A už to tu bylo zase. Proud myšlenek se spustil a já se ponořila do přemýšlení nad tím, co jsem v hlavě rozebírala už několikrát. A nikdy jsem se nedostala k žádnému rozumnému závěru, jenom jsem zbytečně popudila sama sebe a můj pohár nesnášenlivosti se naplnil o další kapku.
                Potřebovala jsem koupel. Pročistit si hlavu a na chvíli se uvolnit, pak teprve se rozhodnu, co udělám. Ale asi zajdu za Pánem a budu chtít nějaké vysvětlení.
                Koupel byla samozřejmě skvělá. Téměř nikdo tam nebyl, takže jsem se mohla naložit do velké vany a relaxovat. Nechala jsem si mysl pročištěnou, nepřemýšlela nad ničím a myšlenky nechala plynout tak, jak se jim zalíbilo. Nesnažila jsem se však o jejich porozumění. Bylo to báječné. Po několikaminutovém přemlouvání jsem vylezla, vážně jsem nikam nechtěla, a usušila se, oblékla a namalovala.
                Neuniklo mi, jak pečlivě jsem si na make-upu dala záležet. Zase mnou projel lehký záchvat vzteku. A také žárlivosti. Věděla jsem, že Pán má okolo sebe spoustu krásných žen, ale díky své naivitě jsem věřila, že já jsem ta jediná, která si skutečně našla cestu do jeho srdce. Jenže jsem zapomněla na to, že jeho srdce je mrtvé. A to byla chyba. Zhluboka jsem se nadechla a rázným krokem jsem dorazila k jeho kanceláři.
                Zaklepala jsem a nečekala na vyzvání. Když nad tím zpětně uvažuji, skutečně hodně zoufale jsem se snažila být svérázná, sebevědomá a cílevědomá. Chtěla jsem působit dojmem, že vím, co chci. Skoro jako děvka. Asi jsem v tom bordelu trávila až příliš moc času...
                "Maličká..." řekl to více než překvapeně. Ve vzduchu jsem cítila nějaký lehký parfém a já věděla, že patří té zrzce, která se ráda plazí po stole. Byla jsem vzteklá. Zase.
                "Kdo to je?" Spíš jsem to štěkla, než řekla.
                "O kom mluvíš?" jeho hlas už zněl vřele a sebejistě; rychle se vyrovnal s překvapením.
                Stačil jediný pohled do těch klidných očí a můj vztek zmizel. Z ničeho nic. "Ta... Dívka," začala jsem koktat!
                Usmál se a já v tom úsměvu neviděla jenom porozumění a klid, ale i výsměch a nadřazenost. Věděl, že žárlím, a bylo mu to k smíchu. Začala jsem pochybovat o tom, jak vysoko na jeho seznamu oblíbených fanynek jsem já. "Snad bys nežárlila, maličká. V tomto domě je tolik žen a ty musíš žárlit právě na tuto existenci?"
                "Co oči nevidí, to srdce nebolí. Nebo tak nějak. Já toho viděla dost," hlas se mi začínal třást. Připadala jsem si jako pitomec. Užárlená kráva. Nevěděla jsem, co říct a blbé, zamilované kecy situaci nijak nepomáhaly.
                "Zvláštní, že to říkáš zrovna ty."
                "Co tím myslíš?"
                Byl u mě. Najednou stál jenom pár centimetrů ode mě. Během mrknutí oka. Ani jsem to nepostřehla! "Maličká," zašeptal a pohladil mě hřbetem ruky po tváři, nahnul se ke mně, "snad bys mi chtěla říct, kde trávíš tolik večerů, když ne zde, že?" Celou dobu mi hleděl do očí. Musel vidět, jak jsem znejistěla. Nevěděla jsem, jestli by o Kazumim a ostatních měl vědět, takže jsem výmluvně zabodla pohled přes jeho rameno na stůl.
                "Tak vidíš." Opět se usmál. Tentokrát jsem však nebyla schopná pochopit, co ten úsměv znamenal. "A jak si to mám vysvětlovat já? Utíkáš mi za někým jiným a to mi, věř nebo ne, dělá vrásky. To, že jsem tě nenechal zabít, nebylo jen kvůli tomu, že jsem potřeboval nějakou loutku. Bylo v tom i něco hlubšího, řekl bych," mluvil velice pomalu. S důrazem na každé slovo. Nebyla jsem si jistá, jestli mluví pravdu, nebo si mě jenom snaží udobřit, věděla jsem však, že ať už mu šlo o cokoliv, vycházelo to. Můj vztek už byl absolutně pryč, zato se odstavil chtíč. Chtěla jsem zase pod prsty cítit jeho tělo a líbat jeho krk a rty, chtěla jsem, aby se mě dotýkal. To, že byl tak blízko, ale nedotýkal se mě, mě dovádělo k šílenství.
                Už jsem se k němu chtěla nahnout a slibovat mu hory doly, a že se od něho už nikdy nehnu na krok, když v tom mi hlavou projela tak neuvěřitelně ostrá bolest, až se mi podlomily nohy a já s vyjeknutím padla na zem.
                Křečovitě jsem stiskla vlasy do pěstí a snažila se tou bolestí přebít tu v mé hlavě. Bylo to neuvěřitelné. V tu chvíli neexistovalo nic jiného, než ta bolest, která létala mou hlavou jako tisíce malých jehliček zabodávajíce se stále do těch samých míst. Nevím, jak dlouho to trvalo, možná vteřinu, možná hodinu, nemám zdání, když však bolest rázem zmizela, musela jsem se jednou rukou opřít o zem a dech jsem měla tak zrychlený, jako bych doběhla maraton. Samozřejmě jsem dech nepotřebovala k ničemu, ale byl to prostě zvyk.
                Ruka se dotkla mé hlavy a jemně ji pohladila, skoro jsem to nevnímala. "Už je ti dobře?" Jeho hlas byl tak hřejivý a vlídný. Byla jsem schopná i umřít pro to, abych ten hlas slyšela znova. Milovala jsem ho.
                Trhavě jsem přikývla.
                "To jsem rád. Doufám, že si to budeš pamatovat, byl bych nerad, kdyby se o tvém tajemství dozvěděli lidé."
                "Lidé?"
                Chytil moje vlasy a prudce mě vytáhl na nohy. Jeho ruka stiskla můj krk a přimáčkl mě na dveře. "Stýkáš se s člověkem! Cítím to. A jestli rychle nepřestaneš lidi vnímat jenom jako jídlo, budeš mít velké problémy, mladá dámo. Nestojím o to, aby lidé věděli, co se ukrývá za těmito zdmi." Byl naštvaný. Věděla jsem to. Mluvil relativně normálně. Jeho hlas jenom získal na síle. Ale jeho oči! V těch krásných očích bylo tolik zuřivosti, až jsem myslela, že ten jeho pohled nevydržím. Měla jsem strach, opravdový strach! Navíc to bylo poprvé, co ke mně byl zlý a ubližoval mi. Myslím tím fyzicky. Nikdy před tím mě neuhodil ani nekřičel, právě naopak. Vždy mě uklidňoval a pomáhal mi. Ale teď byl prostě zlý.
                "Padej do mé ložnice!" zavrčel a zprudka uvolnil sevření na krku. Trochu jsem zakolísala. Neměla jsem odvahu na něho pohlédnout, bála jsem se dalšího přívalu bolesti, který by mohl přijít, takže jsem sklopila oči a mlčky došla klopýtavou chůzí ke dveřím do ložnice. Hned, jak jsem padla na postel, jsem usnula.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 2. června 2010 v 16:21 | Reagovat

Že se celkem dost vysvětlí? XD asi sem si pod tou větou představovala něco trochu jiného xD fakt sem čekala vysvětlení víc k tý hierarchii, nebo kdo jí udělal upírem, víc jak jí tam drželi a tak xD já nwm, prostě sem to vysvětlování asi zas tak nepostřehla xD to nemění nic na tom, že se mi ta část hodně líbila :) (i když to v tom bordelu nemám ráda xD a oblíbila jsem si kapitolu s tim divnym klukem,za kterym chodí x)) Takže opět chválim a těšim se na další část, která bude (doufááám) brzy xD

2 Kaori Kaori | Web | 2. června 2010 v 17:03 | Reagovat

Klára: Asi... jsi mě teď trochu zaskočila a možná... jsem zklamaná sama ze sebe. Protože mi nejspíš došlo, že to, co já mám v hlavě, ostatní nevidí a popsala jsem to všechno úplně špatně xDD Tak to ti teda díky >.< xDDD
Nu... Takže... xD Jde tam o to, že ačkoliv je Saskie velký Nic, Mao jí strašně nadržoval a všichni tam v bordelu na ni byli milí. Dokonce i Arisa a to ji vlastně nesnášela, pokud si vzpomínáš na první díly, kde k ní byla nepřátelská. A je to právě tím, že je tak vysoko v té společnosti, což se dozvěděla až teď. Jediný, kdo se k ní může chovat podle svého, je jenom Dante, který je ještě nad ní. Doufám, že teď už v tom máš jasněji x) A co se týče jejího stvoření... Však si počkej

3 Awia Awia | Web | 2. června 2010 v 17:24 | Reagovat

Fajn, už ani nevím, co jsem chtěla říct k týhle kapitole, protože jsem si předtím přečetla komentář od tebe, co si mi napsala. xD A neustále nad tím musím přemýšlet. Nemůžu si pomoct. Asi začínám chápat, jak jsi to myslela, že se mých komentářů bojíš a těšíš se na ně zároveň. Právě to mám úplně stejně. :D Na jednu stranu se těším a přeju si, aby sis to přečetla až do konce a na druhou stranu se toho šíleně bojím. Je v tom něco ... nevím. Ale dobré na tom je, že vždy poukážeš na kýče, které se v příběhu vyskytují a za to ti děkuji. :) Do příště se jich rozhodně pokusím vyvarovat. ;) Víc se k tomu vyjádřím do odpovědí pod danou kapitolu, až ten koment napíšu. Teď se vrhnu na tuhle kapitolu...

Nevím, co k tomu napsat. Vážně nevím. Mám z toho takové smíšené pocity, ale netuším, čím je to zapříčiněno. Arysino vyznání mě nechalo podivně chladnou, nevím proč, i když by to tak být asi nemělo. Hirearchii nechápu ještě víc, než teď. A Mao ... já ho asi miluju! xD Nevím, nechci tu moc blábolit, protože stylově je to moc dobře napsané, i když jsem kdesi narazila na větičku, kde bych možná pozměnila slovosled. Jen jsem čekala něco víc krvavého ... brutálního. Tak teď prožívám mírné zklamání. Ale to je moje věc. I tak je psychologická rovina dobrá a líbí se mi. Zajímalo by mě, jestli se Saskie někdy Maovi postaví. Jestli tu zvláštní sílu přemůže a ... kdo ví, co se stane pak.

4 Tima-chan ティマーちゃん = twoje lowující SB-čko  :-* Tima-chan ティマーちゃん = twoje lowující SB-čko :-* | Web | 2. června 2010 v 17:29 | Reagovat

Konichiwaaaa..tak to je šupááá, nejen ten její vsteklej výlev, ale hlavně on...mimochodem ten jejich řád mi děsně moc pripomíná naši realitu, jakmile vybočíš z řady, tak tě někdo přetáhne holí po zádech...on byl tentokrát fakt hnusnej, té děvce bych taky chtěla vyrvat srdce zato že se po něm sápala, ale jeho bych se už nedotkla....jen tak dál, je to super, jsem zvedavá co bude dál, nechceš mi to napovědět? :)
jsem netrpělivostí bezsebe :)
zatím YANE spisovatelko

5 Kaori Kaori | Web | 2. června 2010 v 18:35 | Reagovat

Awia: Sakra, a já si byla jistá tím, že hierarchii už můžu nechat ležet ladem... Asi se z mého nadšení nakonec vážně vyklubalo zklamání xD A... vlastně to vůbec není k smíchu -.-" xD Co se týče brutality, tak té tam ještě trochu bude. Ale fakt jen poskrovnu, protože se to bude odehrávat teď už spíš jen Saskii v hlavě a navíc... No, nic, zase mám chuť vykecat všechno dopředu :D A vlastně jsem tím ubližováním myslela to, že ji psychicky vydeptám. Strašně se mi líbí představa umučeného člověka a nějakého jeho "pána", který za to všechno může. Vlastně ho ničí a zároveň se ho z toho snaží dostat. A když už si chudák umučenec myslí, že se všechno obrací k lepšímu... BUM! Rána, kvůli který se ocitá na konci svých sil, ale to... Sakra, zase moc prozrazuju! xDD
A co se Maa dotýká... Opovaž se mi na něho tlapkat!!! :D

Tima: Jenže Saskie z řady nevybočuje. Ona je jenom slabý článek, který si Mao //kdo ví z jakého důvodu// až moc oblíbil. A co se týče "davu" - myslím, že si lidi za to, že je ostatní nemají rádi nebo se jim posmívají a dělají naschváli, můžou absolutně sami. Mě taky nemá spousta lidí rádo a vím, že je to má vina. Božel jsem ten typ člověka, který si urážky ostatních užívá... ;)
A k následujícímu ději ti řeknu jen málo //omlouvám se, ale já prostě něco vyzradit musím!!! xD//: Zas až tak moc si tu děvku neznechucuj x)

6 Awia Awia | Web | 2. června 2010 v 18:58 | Reagovat

[5]: Ne jako, že bys ty vztahy vysvětlila špatně, ale jenom prostě nechápu, proč je Saskie tak nahoře. To je celý. ;)

7 Klára Klára | Web | 3. června 2010 v 16:48 | Reagovat

Kaori: Její stvoření mě od prvního dílu hrooozně zajímá xD ale napínat umíš dobře :D okej, to s tou hierarchii nějak chápu xD ale teda ta Arisa mi byla stejně nesympatická od začátku :D a nebuď zklamaná, jeden čtenář kterej má menší mozkovou kapacitu tě přece nemůže zklamat XD vždycky se nějakej slabší jedinec najde XD hold mi dochází věci pomaleji xD

8 Tima-chan ティマーちゃん = twoje SB-čko :-* Tima-chan ティマーちゃん = twoje SB-čko :-* | Web | 4. června 2010 v 7:24 | Reagovat

no tak já to pobrala trošku jinak, ale díky za vysvětlení
mimoto, každý by měl být svím a neřídit se ostatníma, tudíš se nedá říct že si zato lidi můžou sami
aspoň z mého pohledu
vem si že nějakej návrhář dá do cosmopolitanu z přehlídky jen malej kousek /květinovej vzor/ a všichno co ten časák čtou si to nakoupí protože to mají např. v CAA...mno akaždej kdo na sobě nemá to co oni dali do časáku, mezi ně nepatříííí...
YANE

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama