Bouřka

28. června 2009 v 14:48 | Kaori |  Real povídky
A jednou zase jedna pochmurná jednorázovka...
Tohle mě napadlo, když jsem byla s kámošema v bouřce venku. A... No prostě je to jedna z mých obvyklých patlanin. V podstatě je ten začátek dost podobnej tomu, co jsme venku zažili, takže se nedivte, že je to místy až moc přecitlivělý -_- Vím, že uvažovat nad něčím takovým, je vážně na zkopání, ale člověku se do mysli vkradou různý myšlenky, aniž by chtěl, kor když má okolo sebe tolik podnětů...


Sledovala, jak oblohou přejel blesk a několik vteřin na to se ozvalo i vzdálené zadunění. S hlavou opřenou o kolena sledovala zelenýma očima, jak kapky dopadají na zem a lehce se při tom usmívala. Měla ráda bouřky a bavil ji pohled na lidi, kteří se vyhýbají kalužím a utíkají se schovat někam pod střechu.
"Na co čumíš?" Naklonila se k ní jedna dívka a snažila se zjistit, kam hledí.
"Na lidi," odpověděla.
"Ty vole, Dom, co ti je? Usměj se!" zvolala černovlasá dívka, odložila cigaretu na zem a zatahala ji za tváře.
"Nic, jsem jen bez nálady," zabručela, ale byla nucena se usmát.
"Jak bez nálady? Jsi s náma, tlem se!" přikázala další dívka s blonďatými vlnitými vlasy, ve kterých měla ohromné brýle.
"Nechce se mi," zamumlala a dala si pramen dlouhých hnědých vlasů za ucho.
"Achjo," povzdechla si černovláska a opřela se o výlohu nějakého krámu.
Náhle Dom začala hrát kapsa a ona vytáhla mobil. Volala jí máma. "Ahoj."
"Ahoj, Dom. S taťkou se jdeme podívat na rozhlednu, nechceš taky? Je celkem pěkně." Ozval se hlas její mámy.
Kysele se zašklebila, když se podívala na déšť. K nim asi bouřka ještě nedošla. "Ne, nechce se mi," řekla, rozloučila se a zase mobil schovala.
"Máma?" zeptala se blondýnka.
"Jo, chtěj jít na rozhlednu."
"V dešti?"
"Ten u nich zatím není," usmála se zlomyslně a těšila se, až její rodiče s nadávkami přijdou domů, že zmokli. Ona se dneska s mámou pohádala, a vlastně kvůli tomu měla tak zkaženou náladu, přála jim ten déšť…
"Chceš cígo?" optala se černovláska. Blondýnka prudce zavrtěla hlavou, ale Dom si vzala a zapálila.
Chvíli v sobě kouř zadržela a potom obláček vypustila a v puse jí zůstala chuť tabáku. Oblohou projel další blesk a téměř současně se ozvalo i zahřmění. Bouřka byla skoro u nich a déšť sílil. Několik kapek poháněných větrem jí dokonce káplo na nohy. Její kamarádky o něčem vášnivě diskutovaly, ale ona je nevnímala a jen koukala na to, jak se velké kapky tříští o zem a stříkají na všechny strany. O ničem nepřemýšlela, prostě měla v hlavě úplně vymeteno a vlastně jí to i vyhovovalo. Co chvíli si popotáhla z ubývající cigarety. Když se dvakrát po sobě blýsklo, nevědomky se ušklíbla.
"Prosím vás, nemáte cigaretku?" Zlostně se podívala na muže, který si před ni stoupl. Byl hodně otrhaný a vypadal na bezdomovce.
"Ne," zavrčela.
"Ani jednu?"
"Říkám, že ne. Nashledanou!"
Muž něco zabručel a odešel obtěžovat někoho jiného.
"Někdy mě trochu děsí," vydechla blondýnka a zasmála se, hnědovláska se také ušklíbla a vrátila se ke své předešlé činnosti.
"...a pak odešel, chápeš?!" Zakončila své vyprávění černovláska a ďoubla do Dom.
"Hm..."
"Nechápeš, je mi to jasný. Ani si nevnímala, co? Jsi lemra! Řeknu ti to někdy jindy." Zavrtěla hlavou a podívala se na blondýnku, která jenom přikývla na znamení, že s ní soucítí. Znovu obrátila pohled k hnědovlásce. "Co se ti stalo?"
Hnědovláska típla cigaretu. "Zase jsem se pohádala s mámou. Je naštvaná kvůli tomu, že budu mít na vysvědčení trojku z matiky a že si prej neplním povinnosti. Zajímalo by mě, co ona dělala v mým věku. Šprtala se od rána do večera a přes noc uklízela? Vážně mě to už nebaví," zabručela a odhodila špaček do nedaleké kaluže.
"Trojku? Moje máma mě pochválila za to, že mám z češtiny čtyřku! Dom? Nechceš se nastěhovat ke mně?" zvolala naoko plačtivě černovláska a objala ji.
"Jo, klidně. Teď si dojedu pro věci a už se od tebe nehnu." Přikývla Dom a dělala, že to myslí vážně.
"A co já?" zeptala se blondýnka.
"Ty jsi maminčin mazánek." Vyplázla na ni černovláska jazyk a blondýnka dělala, že se urazila, čímž se po chvíli všechny tři začaly smát.
"Takový fetky…" Všechny zvedly hlavu k procházejícímu páru. Kluk se poškleboval a jeho dívka na ty tři koukala s odporem.
"Kvůli vám si lidé myslí, že jsem špatná," zabědovala blondýnka, která se oblékala podle poslední módy a zamračila se na ty dvě. Dom měla kraťasy s pěti pásky, které jí všude plandaly, a volnější tílko, které měla u výstřihu sepnuté několika spínacími špendlíky. Hnědé vlasy měla přes jedno oko a prameny okolo obličeje jí sahaly až pod prsa, zbytek měla nakrátko a rozježený. Černovláska měla sukni a síťované punčochy, černý top a přes sebe ještě pruhovanou mikinu. Černé vlasy měla doplněné spoustou barevných pramínků.
"Jaký fetky? Kdyby ta barbína věděla, kolik peněz mě stály ty vlasy, jen by čuměla!" ozvala se okamžitě černovláska.
"Klid, Kim, ona to neví," konejšila ji blondýnka.
"Ty lidi jsou tak hloupý! Taky za nima na ulici neřvu, že se mi nelíběj. Vážně jima pohrdám…" Zakroutila hlavou Dom a obrátila se ke Kim, "Dáš mi ještě cígo?"
Ta kývla a sáhla pro krabičku do kapsy, když v tom se blesklo a hned na to se ozvala tak ohromná rána, jakoby někam uhodilo. Kim vyděšeně zaječela a všechny sebou polekaně trhly.

"Ty vole, co to bylo?!" zahuhlala blondýnka a otočila se na lidi na ulici, kteří se utíkali někam schovat, nebo vyplašeně zírali na oblohu.
"Hrom?" Pokrčila rameny Kim, podala Dom cigaretu a sama si zapálila.
"Nekuřte! Budete mít rakovinu a zemřete," začala blondýnka vyhrožovat a znepokojeně se obě dívky prohlížela.
"Stejnak nás to jednou čeká." Ušklíbla se Kim a vyfoukla kouř blondýnce do obličeje.
Ještě půl hodiny tam seděly a povídaly si, než se Dom zvedla, že už je jí zima. Rozloučily se a ona se vydala přes ulici k metru.
"Prosím, slečno, nemáte pět korun? Jenom na jeden rohlík?" Zakřičel za ní nějaký muž, když slezla do metra a šla k nástupišti.
Ohlédla se. U stěny na zemi seděl bezdomovec přikrytý dekou a vypadal skutečně otřesně. "A nechceš zkusit pracovat?" vyjela na něho ostře, "No jen řekni, co děláš? Celej den tady žebráš, aby sis pak koupil cigára a chlast. Najdi si nějakou práci, copak si myslíš, že já si peníze cucám z prstu?" zavrčela, otočila se a šla dál. Lidi takového typu ji vážně vytáčeli. Chápala, že můžou být na dně, ale nechápala, proč teda nezkusí pracovat? Nebo aspoň něco dělat místo toho, aby tu jen žebrali. Oni si za to můžou sami, že jsou tam, kde jsou! říkala si.
Když vylezla z metra, už jenom trochu poprchávalo, nasadila tedy kapuci a se skloněnou hlavou došla domů. Trochu ji překvapilo, že bylo ještě zamčeno. Vysvětlila si to tím, že se rodiče někam schovali, když je překvapil déšť. Automaticky zamířila rovnou do pokoje k počítači. Hořce se usmála, když na stole místo monitoru zůstalo jenom prázdné místo. Takže její máma to zabavení počítače myslela vážně...
Rozhodla se, že neudělá mámě radost tím, že bude monitor hledat jako malé dítě, které je zvědavé, co dostane k Vánocům, proto si sedla na gauč a pustila televizi. Zrovna začínala nějaká romantická komedie, proto ji zase vypnula a přemístila se zpět do pokoje. Po zjištění, že skutečně nemá co dělat, se šla vysprchovat. Než si lehla do postele, zavolala ještě rodičům. Ani jeden to nebral. Bylo jí to trochu divné, vždycky jí dávali vědět, když se někde zdrželi. Třeba teď jenom neslyšeli mobil. Pokrčila rameny a šla si lehnout. Sice bylo ještě brzy, ale byla celkem ospalá a mezitím, co se sprchovala, zase začalo pršet. Zavrtala se do peřiny a kapky bubnující o parapet ji pomalu ukolébaly a ona se propadla do říše snů.
Ráno se vzbudila něco málo po desáté hodině dopoledne. Rodiče už nebyli doma. Oba totiž občas pracovali i v sobotu a neděli a ona to zrovna dnes celkem uvítala; neměla moc dobrou náladu. Zachmuřeně se nasnídala a potom jenom tak seděla na židli, rukama objímala horký šálek čaje a zírala do prázdna.
Náhle zazvonil zvonek a ona zamrkala. Hlavou jí totiž létaly různé myšlenky a to zazvonění její tok přerušil a ona teď vůbec nevěděla, nad čím uvažovala.
Pomalu se došourala ke dveřím, a když sahala po klice, zvonek se netrpělivě ozval znovu. "Co je?" zavrčela a prudce otevřela.
Ve dveřích stáli dva policisté a oba se zatvářili otřeseně, když ji ve dveřích zahlédli. "Dobrý den, jsme od policie a..." začal jeden, ale zalkl se.
"Potřebujeme s vámi mluvit. Jste slečna Kamizake?" pokračoval za něho ten druhý.
"Vidíte jméno na zvonku? Ano, jsem. Co chcete?" řekla znaveně a její nálada ještě o něco poklesla.
"Já jsem strážník Yusuke a tohle je můj kolega Rin. Můžeme dovnitř?"
"Poslužte si," povzdechla si a otevřela dveře dokořán. Vůbec ji nenapadalo, co by ti dva chtěli a upřímně řečeno o tom ani nepřemýšlela.
Strážník jménem Yusuke byl vysoký a celkem dost vypracovaný, byl plešatý a měl přísný výraz. Ten druhý byl normálního vzrůstu, byl trochu oplácaný a měl nakrátko ostříhané zrzavé vlasy a tvářil se dost zdrceně.
"Tak o co jde?" zeptala se a sedla si na gauč. Až teď jí došlo, že má v bytě dva policajty. Zřejmě se jednalo o nějakého z jejích kamarádů. Už jednou byla na stanici, kdy ji vyslýchali kvůli drogám. Ale to bylo na stanici, tak proč šli tihle do bytu?...
"Jedná se o vaše rodiče," začal strážník Yusuke a sundal si čepici ze své plešaté hlavy, "stala se jim nehoda." Dom zalapala po dechu a obzor se jí zavlnil.
"Jsou v pořádku? Co se jim stalo? Kde leží? Můžu je vidět?" vychrlila ze sebe a pevně sevřela opěradlo gauče.
"Je nám líto... Oba jsou mrtví," řekl bolestně Yusuke a pohledem plným soucítění se na ni zadíval.
"Jak... Co?... Tomu nevěřím!" promluvila po chvíli ticha a najednou se nemohla soustředit na ty dva policisty. Pohledem těkala z místa na místo a do očí se jí hrnuly slzy.
"Včera při té bouři do rozhledny uhodil blesk. Oni byly zrovna nahoře. Je nám to moc líto." Rin jí dal ruku na rameno.
"Ten blesk a ta neuvěřitelná rána…" zamumlala si pro sebe a kývla hlavou.
Další hodinu tam s ní sepisovali nějaké papíry a ona podepisovala různé protokoly. Sama je nevnímala, nacházela se totiž v úplně jiném prostoru než oni. Myšlenky jí vířily hlavou, ale ona nebyla schopná ani jednu zachytit. Nemohla uvěřit tomu, co jí říkali, a přesvědčovala se, že je to jenom nějaký hloupý sen. Děsivá noční můra, ze které se každou chvíli probudí.
Když skončilo podepisování, strážníci s ujištěním, že bude v pořádku a že za nimi odpoledne přijede na stanici, odešli.
Několik minut tam seděla, koukala do prázdna a lehce se kolébala. Potom prudce vstala, popadla mikinu, natáhla si první tepláky, které jí padly do rukou, a vyběhla ven. Proběhla několika ulicemi, než se zastavila a vydýchala se. Zhroutila se ke stěně nějakého paneláku a vytáhla z kapsy mobil. Vytočila mámy číslo. Nechala mobil dlouho vyzvánět, ale nikdo ho nebral. Potom vytočila tátu, spojení se nenavázalo a automat jí oznámil, že volaný účastník má vypnutý mobil. Vztekle zaječela a mobil roztřískala o zem. Schovala hlavu do kolen a začala nekontrolovatelně naříkat, až měla od slz mokrá celá kolena.
Až teď jí všechny souvislosti zapadly do sebe a ona nechtěla dělat nic jiného, než sedět a navždy plakat. Už neměla nikoho. Věděla o nějakých příbuzných, ale ti bydleli až na druhém konci země a nikdy v životě je neviděla. Kam teď půjde?
Propadla se do absolutního pocitu bezmoci a cítila, jak klesá stále hlouběji a hlouběji. Temnota okolo ní byla děsivější a hustší a jakoby nikdy neměla dopadnout na dno, s každým nádechem a výdechem byla níž a níž a černota ji více pohlcovala a ona se v ní dusila. Sama sebe topila v nekonečném moři slz, které vyplakala, až se nad ní vodní hladina uzavřela a ona zůstala sama jen se svým zármutkem. Něco uvnitř se zlomilo a vyplulo napovrch a ztratilo se. Odešlo v nenávratno a ona nedokázala popsat, co to bylo. Snad to byl ten hřejivý pocit u srdce, vždy když přišla domů a byla mezi přáteli. Možná. Nevěděla to. Teď totiž cítila jen ohromnou bolest a chlad, jakoby se jí do srdce zabodávaly tisíce nožů a rvaly ho na kusy.
Seděla tam, řvala nahlas a chtěla ještě víc. Chtěla všechnu tu bolest dostat ven, pryč z jejího těla a zapomenou na ni, ale nešlo to. Čím víc se ji snažila dostat pryč, tím víc ji pohlcovala. Nakonec už nemohla ani brečet ani křičet a ona se zalkla. Skousla si spodní ret, až jí začala téct krev a s tichým mumláním připomínajícím nějakou ukolébavku se začala kolébat dopředu a dozadu a prázdné oči upírala na listí před sebou, které ale vůbec nevnímala.
Často ji napadalo, jaké by to bylo, kdyby její rodiče zemřeli. Často se s nimi hádala a často si přála, aby zmizeli a dali jí pokoj. Ale nikdy nedoufala, že se tomu tak doopravdy stane. Nikdy to nemyslela vážně a nikdy jim ve skutečnosti nic špatného nepřála.
Ale co teď? Měla by jít na tu stanici, tam jí řeknou, co má dělat. Tam jí pomůžou. Snad...
Pořád doufala, že je to jenom sen.
Zvedla se a trochu zavrávorala. Musela se opřít o dům. Zrak měla rozmlžený a oči musela přivřít, jak ji od pláče pálily. Opucovala si zadek, ale měla ho celý špinavý od mokré hlíny, ruce si otřela do stehen, čímž svoje kalhoty ještě více umazala. Bylo jí to ale jedno.
Nejistou chůzí se vydala na autobus a lidé se jí raději vyhýbali. Ale i to jí bylo jedno. Stejnak je vůbec nevnímala. Šla, pohled upírala do dálky a její rty se pohybovaly ve slovech ukolébavky, které si potichounku broukala.
Když došla k autobusu, zjistila, že všechny peníze nechala doma, oslovila tedy prvního muže, který okolo ní šel. "Pane, prosím vás, neměl byste drobné na autobus?"
Muž se ale nezastavil, jenom ji sjel znechuceným pohledem a zavrčel: "Aby sis mohla koupit chlast? Zkus pracovat! Bezdomovci špinaví…!"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sayoko Sayoko | 28. června 2009 v 15:50 | Reagovat

Tak... Tohle jsem vážně nečekala. Vyrazila jsi mi tím dech a já teď ani nevím, co napsat. Snad jen to, že mě nikdy tohle nenapadlo.

2 Akumakirei Akumakirei | Web | 28. června 2009 v 16:21 | Reagovat

Ten začátek byl hodně živý, ale co mě odrovnalo, to byl ten konec. Ty poslední slova toho muže.
Tohle... já ani nevím, jak to komentovat. Jenom vím, že to ve mně cosi zanechalo. Zakouslo se to do mě a už to nejde odtrhnout.

3 Narumi ^_____^ Narumi ^_____^ | Web | 28. června 2009 v 19:08 | Reagovat

Děkuju ti, děkuju ^^ přinutila jsi mě zase něco napsat, po tak dlouhý době  .... ale vážně hezká jednorázovka, ode mě si toho važ, jsem hrozně kriticiózní, co se psaní týče ^^ tušila jsem, že to tak nějak dopadne, no jo, člověku se prostě všechno může vymstít ... proto jsem vyznavačkou Love and Peace a proto je mi špatně i když jen přemýšlím o pomstě lidem, kteří mi ublížili ^___^

4 Haruš xDD Haruš xDD | Web | 28. června 2009 v 22:06 | Reagovat

Abych řekla pravdu, tak jsem čekala, že ti rodiče zemřou a že ten chlap jí odbyde... už na začátku jsem si říkala, proč píšeš o bezdomovcích a že s tebou souhlasím xDD
Ale přesto mám z tý jednorázovky takový ten pocit prázdnoty... špatné je, že si nedokážu představit, jak ji to bolí, protože mě to nepotkalo -_-
Ale je to krásně napsané, Kaorí ^^

5 Shiory Shiory | Web | 30. června 2009 v 19:12 | Reagovat

Tak to je smutný, ale krásný, jako všechny tvé povídky, já tě stejně obdivuju. Mně dojalo, kdybych mohla tak bych brečela. Nedokážu si představit, že by mi umřeli rodiče....

6 Klára Klára | Web | 2. července 2009 v 10:21 | Reagovat

wow! jenom zírám! ten konec byl dokonalej!!!!! vážně perfektní závěr :) i když obecně celá povídka poměrně pesimistická xD ale jako mě se to líbilo :)

7 *Siky* *Siky* | Web | 9. července 2009 v 16:44 | Reagovat

aaach.... páni. to je krása. nemám slov. tvůj talent se zkrátka nezapře. a zase krásně zakončené. *_*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama