Nečekaný brácha, nečekaný problém! Dattebayo! 13

30. dubna 2009 v 16:00 | Kaori n.n
Abych pravdu řekla, to tadytoho dílu se mi vůbec nechtělo, víte, to šílený okecávání typu: "Oh Jashin, on je můj bratr?!" "Ano, jste sourozenci" "Jak je to možné?" ODPOVĚZ!" *telenovelevský křik*... vážně se mi do toho nechtělo xD Ale nakonec jsem to nějak dala do kupy... Bohužel xD




13.- Vysvětlení
Starší Uchiha se na mě podívá krutým pohledem. "Chceš znát své celé jméno-"
"Co to meleš?" zavrčím, protože mi přijde, že mluví z cesty.
"Uzumaki Narumi?" vysloví to jméno zřetelně, pečlivě artikuluje každé písmenko. Trhnu k němu hlavou, ale on se zas jen nic neříkajícím výrazem dívá na tým sedm.
"Co to toto, do prde-" zaseknu se v půli svého inteligentního proslovu. Teprve až teď mi všechno dojde - proč jsem ve vesnici neměla problémy, že mě nikdo nezná, proč byli všichni tak přátelští, proč na mě hleděli někdy s opovržením, proč si ťukali na spánky, když jsou okolo nich prošla, proč mě všichni pokládali za... Naruta!
"Co to..." zaseknu se, znova už tu větu opakovat nechci. " Ty... já... On... Co?" To je vše, na co se zmůžu. Hlavou mi víří tisíce otázek, myšlenek, vyjasnění, nesrovnalostí, ale nemůžu je říct nahlas. Všechny se míhají tak rychle, že než jednu vyslovím, zaplete se do toho druhá. Otočím hlavu k blonďákovi, za ten krátký pohyb vystřídám takových výrazů, že mám pocit, že to trvá věčnost, než na něho pohlédnu. Ve skutečnosti to je ale rychlé, ostré otočení.
Naruto se tváří stejně jako já. Zřejmě taky nic nechápe.
"Co tím myslíš-ttebayo?!" vykřikneme oba naráz a pohlédneme na Itachiho. Všichni stojí na místě jako přikovaní a jen strnule čučí na Uchihu v černém plášti, dokonce i Kakashi zvedl nevěřícně oko od své knihy.
"Myslím tím to, že ty," Ukáže na mě, "a ty," ukáže na Naruta. "Jste sourozenci."
"Ale, jak je to možné?" protne krátké ticho Kakashi. "Chci tím říct, Kushina čekala jenom jedno dítě..."
"Jsou to dvojčata, proto jsou identičtí, když pominu pohlaví." Pokrčí rameny Itachi, tvář stále bez výrazu.
Už to nevydržím. Nevím proč, ani kde se vzal, ale najednou mě celou pohltí vztek a zloba, "Itachi, ty idiote!" vyjeknu, neuvěřitelně vysokým, avšak pevným hlasem, "Jak jsi... Co si vůbec myslíš, říct mi to až teď a za těchto podmínek a jak vlastně...?!" Zhluboka se nadechnu, abych se neudusila, jak to ze sebe chrlím. "Jak jsem se, sakra, dostala k Akatsuki?!" To už mu zařvu přímo do obličeje. Je mi jedno, že stojím na špičkách a rvu jeho plášť k sobě, aby se on trochu sehnul, hlavně, že jsem mu to křikla do tváře.
"Když mě pustíš a budeš v klidu, řeknu vám to," prohodí ledabyle, trochu se ale ušklíbne, úplně stejně jako se šklebí Sasuke. ...Sasuke! Pustím jeho bratra a zase šíleně pomalým-rychlým gestem se na něho otočím.
Nic. Jen stojí a kouká. Tvář má nečitelnou jako jeho bratr. Emoce, ať už jakékoli, účinně schovává za maskou znuděnosti. Avšak jeho ruce se trochu chvějí, slyším, jak o sebe lehce cinkají kunaie v jeho rukou. Postoj má lehce nakrčený, ruce svěšené, připravený kdykoli vyrazit a zabodnout mi zbraně přímo do břicha. Nebo snad Itachimu? Kdo ví. Krátce na mne pohlédne, pak zase upře zrak na Itachiho. Aha, takže to jeho chce zapíchnout.
"Pokud se nepokusíte cokoli udělat, povím vám všechno," řekne konečně Itachi, jeho pohled pevně zabodnutý do Sasukeho očí.
Hodím prosebný pohled na Kakashiho, stejně tak Naruto, maskovaný jen lehce kývne a posadí se. Musí ho to stát pěkné nervy, nevyrazit teď a nezabít mě a Itachiho. Sakura se jen bezmocně sveze na zem, vypadá to, že nechápe ještě víc než normálně. Při pohledu do její tváře mám chuť se zasmát, ale myslím, že bych ze sebe teď nedostala ani kvíknutí, natož smích. Sasuke se neposadí, ale uvolní svůj postoj, Itachi začne:
"Tenkrát, když Konohu napadl Kyuubi a byl zapečetěn, jsem od Akatsuki dostal rozkaz unést dítě s démonem. Ačkoliv jsem v té době ještě nebyl hledaný, už jsem se stýkal s Akatsuki a byl jejich špeh. Když jsem se ale konečně dostal do domu, do ložnice Hokageho ženy a k dítěti, zjistil jsem, že jsou dvě. Kushina porodila dvojčata. Nevěděl jsem, ve kterém z nich je démon. Také jsem neměl dost času na rozmýšlení, protože jsem si všiml, že se Kushina probouzí. Popadl jsem jedno z nich a utekl. Když jsem jej předal Akatsuki, ukázalo se, že jsem vybral špatně. Chtěli jsme dítě zabít, ale nakonec jsme se rozhodli, že jej vychováme podle našeho. Chtěli jsme, aby bylo necitné, chladné, vražedné. Prostě dokonalý stroj na zabíjení bez vzpomínek na rodinu, rozený vrah vyrůstající mezi vrahy. Ale Narumi byla... neovladatelná. Mise plnila na výbornou, nezdráhala se kohokoli zabít, ale měla i svou hlavu a posupně se osamostatňovala-"
"Itachi!" vykřiknu. Chtěla jsem jen znát, jak jsem se dostala k Akatsuki, nemusel jim tady převyprávět můj životopis. Ale na druhou stranu to bylo poprvé, co jsem ho viděla tolik mluvit. Přes tu chvíli, kdy vyprávěl, jsem nabyla ztracené jistoty, normální barvy a pevného pohledu.
Vstanu, hlavu skloněnou. To, na co se chystám, bude bolet. Přidušeným hlasem řeknu: "Ale... Říkal jsi, že jsem vždy mise plnila dokonale. A nehodlám si tu reputaci pokazit. TEĎ jsem na misi!" zalituji těch slov hned, jak je vyřknu.
Celé tohle je postavené na hlavu! Měla to být lehká mise, vlastně jsem ani neměla nic udělat, jen je trochu zdržet. Když o tom tak přemýšlím, takhle to bývá v těch dobrodružných knihách, které jsem vyhrabala někde v kumbále ve skrýši. Vždy se tam něco zvrtlo, hrdina si ale zanechal chladnou hlavu, byl rozmýšlivý a chytrý. Tu větu, kterou jsem vyslovila, by prohlásil hlasem pevným jako skála a pak by dramaticky a odvážně pozvedl hlavu...
Kdo byl teď hrdina? Měl tento příběh vůbec hrdinu? Já to být nemohla, jsem přeci záporák, ale zvrtlo se to, přesně jako v těch... A není to jedno?
S lehkým, ironickým úšklebkem chci zvednout hlavu, vypadalo by to cool. Nezvednu ji. Nejsem schopna se hnout, nepoznávám se. Vždy jsem byla horlivá a plná elánu, teď se ale klepu jako osika a bojí se pohlédnout do tváří nepřátel. Do tváře svého bratra... osoby, kterou zbožňuji ...
V duchu jsem proklínala Itachiho i Akatsuki i... prostě všechny!
"Hokagova žena-ttebayo?" tichý, opatrný hlas mě probudí ze zamyšlení, zvednu hlavu, tak lehce a svižně. Naruto tam stojí, zírá na mne, ústa trochu pootevřená.
Žádná další reakce nenastane. Přejde se k tvrdému jednání. Jedna ze čtyř postav sebou prudce trhne, nejsem schopna říct, kdo to je, protože mám oči zaostřené jen na Naruta. Blýskne se ostří. Je mi to jedno, jen ať mě trefí.
Itachi odrazí na mě letící hvězdice a prudce do mě strčí, spadnu. Ten někdo, kdo to po mně hodil, je Sasuke.
Pád na zem mě probere, párkrát zamrkám a jsem opět duchem přítomna, schopna vnímat všechny lidi okolo.
"Narumi, okamžitě se přemísti do skrýše!" vykřikne Itachi.
"Ale co ty?"
"O mě se neboj, ale ty se přemísti, hned!" vřískne.
Na nic nečekám, udělám pečetě a s tupým "PUF" se zjevím přímo v kuchyni Akatsuki.
Zhroutím se na zem, sednu si na nohy, ruce opřené před sebou. Pohled sklopím na špinavé kachličky. Nevím proč, ale začnou se rozmazávat. Brečím.
Slyším, jak ke mě někdo přiběhl, všechno je slyšet z hrozivé dálky.
"Narumi?!" No jistě, modrovláska.Zvednu uslzené oči ke Konan, která se nade mnou starostlivě sklání. "Je tady!" vykřikne.
Zjeví se tam Pein, nic neřekne, chytne mě do náruče a někam odnese. Do své pracovny, posadí mě na jeho židli a sám se posadí na tu před jeho stolem.
Pomyslím si, že to je príma pocit, sedět za tím stolem a hledět na Peina na druhé straně. Mám chuť se zašklebit a povýšit se nad něj, hrát si na zlého Peiníčka a seřvat tu nicku naproti za další rozbité okno. Místo toho si setřu slzy, které jak se objevily, tak zmizely a kývnu hlavou v gestu nevyřčené otázky.
"Narumi..." začne opatrně.
"Na to se vykašli! Proč jsem se to dozvěděla až teď?" promluvím hlubokým hlasem způsobený pláčem.
"Trval jsem na tom, že se to musíš dozvědět, kdyby ta posila náhodou byl tým s tvým bratrem-" Nedořekne větu, dveře pracovny se otevřou a v nich se zjeví modrá střapatá hlava.
"Udělal jsem ti čaj," usměje se Kisame a dá ho přede mne na stůl, pak tiše odejde.
"Dořekni to," odseknu, ale ne hnusně, spíš znuděně.
"Chtěl jsem, aby ses rozhodla sama. Chtěl jsem, abys to věděla dřív, než by jsi ho zabila. Proto jsem tam poslal Itachiho, nebude mít nejmenší problém je zdržet." Nakloním se pro čaj, ale Pein pokračuje dál v monologu, proto se od něho odtáhnu a opřu se do měkké kůže. "Narumi, tvoje mise trvá. Nemusíš ji ale dokončit. Vím, že tě ta novina zaskočila a zda-li se jí ujmeš nebo ne, je čistě tvá svobodná volba. Do ničeho tě nenutím-"
"Je to má mise, jsem prvotřídní ninja, zvládnu to. Krom toho, dokázala jsem bez bratra žít patnáct let, zvládnu to. A stejnak, já jsem ta zlá, takže místo rodinného shledání by mě spíš předali ANBU." Naklonila jsem se pro čaj a několikrát si lokla. "Dokončím tu misi, ať to stojí cokoli, dattebayo." Lehce se ušklíbnu. No vida! Takže jsem to přeci jen já.
"I rodinu?"
"Ano, Peine, i rodinu," pevně mu pohlédnu do tváře. Piersingy v jeho obličeji mu dodávaly na zlověstné auře, už od pohledu jasný zabiják. Teď ale moc vražedně nevypadal, obličej měl nečitelný, ale v očích se mu zračila starost.
Nakonec se pohnul. "Dobře. Ale teď spi," to už zašeptá
Asi po půl minutě vyjeveného civění na něho se mi začnou zavírat víčka. Nechápu to. Než se mi úplně zavřou, padne mi pohled na čaj. Ušklíbnu se. Sasori tu možná není, ale jeho lahvičky s jedy a uspávadly ano...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Shiory Shiory | Web | 30. dubna 2009 v 18:45 | Reagovat

Holka to je opět, jak jinak, skvělý....... Moc se mi to líbí a ta Narumi je fakt klasa, odvážná já bych se sesypala, s nějvětší pravděpodobností XD........ Moc pěkný...

2 dillie-chan dillie-chan | Web | 1. května 2009 v 13:57 | Reagovat

uff chuda male :D

3 Klára Klára | Web | 2. května 2009 v 10:54 | Reagovat

wow! nechápu caviky cos s tim nadělala na začátku XD vždyť se ti ta část povedla dokonale n_n líp si to ani neumim představit :) opět se hrozně těšim na další část n_n doufám že to bude brzo :)

4 Chali Chali | Web | 5. května 2009 v 21:18 | Reagovat

joj super dílek :-)
  

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama